"...a najednou jeho srst zajiskřila a zrodila hvězdy..."
Divadélko, v kterém hraji. Rád vás v něm uvidím, tak přijďte!
********************
Společenství velmi milých a talentovaných lidí - zpěváků a muzikantů, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat! V současnosti pro ně připravuji nový projekt - muzikál!
********************
Divadelní studio,  jehož tvorbu mám rád. Rád se se jeho projektů účastním jako "light designer".
********************
Taneční divadlo, plné nadaných lidí. Také zde se zúčasňuji na tvorbě jako "light designer". Když už tančit neumím... alespoň svítím!
********************
Máte-li něco na srdci, běžte na kardiologii, nebo mi napište na tento mailík!

1kluk@seznam.cz

...jsem na nádraží "Svět"
kdopak se odváží spět
a přijít ke mě blíž

------------------

A mě tam vyslechnout
a lečivě pohlednout
a zrušit zemskou tíž

Každý si neseme v sobě jistou představu, šablonu, zkušenosti a zážitky - nejvíce v nás zakoření v dětství. Rozhodl jsem se, že se pokusím jednu cestu, tu mou, popsat. Toto je  jen jakýsi prepříběh, z něhož by měla vzniknout novela, bude-li více času!

Máte před sebou "jednohubku", která vypráví o jedné zahradě, dívce v ní, opuštěném nádraží a cestě vlaky... a ty vlaky, respektive jedna cesta vlakem, bude to hlavní, co po tomto příběhu v novele přijde! Tak si počkejte... ten vlak k vám, určený jen pro vás, do vašeho života jednou určitě přijede, vy nastoupíte a dál... tak to už je jen váš příběh!

Klikněte vpravo na "zobrazit celé"!

Dnes jsem měl zvláštní sen... přijel jsem vlakem na nádraží a tam mě přivítala žena.. obojí mi bylo známé, jak ta žena, tak to nádraží... cítil jsem se, jako bych přijel domů, vše důvěrně známé, žena blízká a vroucí... pak se vše vytratilo, já se probudil a zbyl jen ten pocit blízkosti z důvěrně známého!

Vlezl jsem si do sprchy a najednou to ke mě "přišlo"! Vdyť já to nádraží i tu ženu znám!

Bylo mi 8 let, když jsem se zamiloval do Irenky Stodolové.
Líbila se mi už v první třídě, měla na skřínce obrázek kočičky - to k ní sedělo, já měl traktůrek a styděl jsem se za něj - připadalo mi to takové připrdlé, usedlé, smrdící hnojem. Já chtěl vláček, ale nerozhodoval jsem o tom, to asi v té době nikdo z nás.
Irenka bydlela na nádraží. Tedy v domě, kde byla čekárna i prodej jízdenek. Tehdy už tam vlaky nejezdily, bylo opuštěné... smutně romantický pohled na nádraží, odkud nevedou žádné koleje! Hlavní smysl tohoto domu byl pryč, naplnění získával poskytováním útočiště rodině Irenky.
Bydleli jsme v Kadani, pod níž bylo uhlí. Trasa, kudy vedly koleje, vedla přes naleziště, musela tedy ustoupit. Nádraží se postavilo nové, v novém koridoru...
Chodil jsem na to nádraží rád, už tehdy se u mě projevoval romantismus... postavil jsem se na nástupiště... a slyšel pískot píšťalky, skřípění brzd, hukot motorů... Vlaky projížděly, průvan zavál, jiskry z komínu létaly vzduchem, saze mi přistála na nos... dodnes cítím vůni šmíru, oleje a koksu! Toulal jsem se v jeho okolí rád i pro onu dívku! Měla pro mě kouzlo. Vyráběla různé přívěsky z korálků, později, jako starší i z mačkané kůže, ze dřeva a bižuterie. Chodila na zahradu, která stála odděleně od nádraží. Měla vždy kolem sebe kočky, dováděla s nimi a mazlila se! Bylo to kouzelné, čisté, i když s náznakem rodící se erotiky, tehdy nechápané, přesto už po střípkách pociťované.
Toužil jsem se do té zahrádky dostat, bylo to magické místo, ovšem obehnané plotem z latěk. Chodil jsem tedy okolo a čekal na příležitost!
Až jednou... Honili mě třeťáci, velcí kluci, už nevím proč, ale nechtěli přestat. Běžel jsem se schovat do opuštěné čekárny a když jsem běžel kolem zahrady, najednou se otevřela vrátka a něčí ruka mě vtáhla dovnitř a zabouchla klukům před nosem! Ta ruka patřila Irence. Stál jsem jí tváří v tvář, nikdy jsem jí nebyl tak blízko. Byl jsem vyděšený a vzrušený zároveň... venku nebezpečí a tady nalezené nečekané zázemí... plné něčeho nového, neznámého! Přál jsem si, aby důvod zůstávat v zahradě nikdy nepominul, ale hlasy se po chvíli přestaly ozývat a vzdalující se kroky ohlašovaly konec mé zahradní návštěvy!
Zvuk kroků nahradilo bušení mého srdce, v ústech sucho a v hlavě prázdno... tak, jak mě zachránila poprvé, tak i podruhé - z této situace... pouze se usmála a zeptala se, jestli s ní budu hrát házenou. Hra mě uvolnila a dával jsem se s ní do řeči. Povídali jsme si a hráli dlouho, já odešel domu a další den přišel znovu a znovu...
Byl jsem poprvé uveden do dívčího hájemství, rád v něm pobýval, užíval si zvláštního světa... vše to ukončilo stěhování Irenčiny rodiny a zbourání nádraží. Také se blížila doba, kdy kamarádění s holkou bylo pro kluka tabu, začaly party a s nimi průzkum úplně jiných zákoutí!

Rád na to vzpomínám, je to plné symbolů, které plně chápu až dnes! Mám to navždy zasunuto v podvědomí... stále hledám to magické nádraží, v němž bych mohl nalézt onu dívku s kouzelnou zahradou, plnou koček, něhy a tajemství. Snad mi ten správný vlak ještě neujel!?
26.02.2011 12:42:07
velkykluk

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (2569 | 38%)
Ne (2085 | 31%)
Děkuji všem, kteří zde byli a alespoň na chvilku posečkali a rozhlédli se! Snad se vám zde líbilo a příjdete znovu!?!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one